Zákonem předepsané "Měření emisí" u STK je jen asi 10 % toho, co emisní přístroje dovedou. Zatímco měření zastaralým kouřoměrem má mnoho nevýhod, použije-li se na koncovce výfuku, odvede perfektní práci při měření syrových emisí dieselů s DPF.
Analyzátory výfukových plynů, určené původně jen pro zážehové motory a doplněné o senzor pro měření složky oxidu dusnatého (NO), využíváme k diagnostice spalin dieselů za účelem diagnostiky bohatosati směsi a účinnosti zpětného vedení spalin.
Metoda měření kouřivosti "volnou akcelerací" je velmi sporná. Prvně, pochází z dieslového pravěku a pak je to velmi nepodařená alternativa jen pro staré motory, ale ne pro celá auta. Proč?
Naopak při měření kouřivosti na přívodní hadici ke snímači diferenčního tlaku před DPF dosahujeme poměrně přesných a hlavně opakpovatelných hodnot, na jejichž zákůladě se nechá bezdemontážně rozpoznat, zda díky možné vysoké syrové kouřivosti motoru nedochází k vyššímu stupni zanášení filtru částic.
Analyzátor výfukových plynů hlídá celkem 5 parametrů:
Zatímco u dieselů se diagnostika plynů soustředí kromě čísla Lambda na dvě složky (NO a O2), u zážehových motorů jsou to plyny všechny.
Analyzátor výfukových plynů lze používat i pro kontinuální měření plynů na koncovce výfuku za pomoci chladiče plynů a odlučovače kondenzátu.
Jestliže motor (syrové emise před DPF) kouří více než ca 1,3 [1/m], pak je DPF nadměrně zatěžován a jeho regenerační cykly budou kratší. Motory by měly produkovat hodnoty přibližně 0,7 [1/m], aby se DPF často a předčasně nezanášel. Zde je kouřoměr vítaným pomocníkem jako diagnostický nástroj.
zatímco kouřoměrem se u moderních motorů měří "syrová" kouřivost (před DPF), čítačem částic se měří na koncovce výfuku.
Vysoké hodnoty nespálených uhlovodíků ve volnoběhu prozradí špatně rozprašující injektory.
Komentáře (0)
Vložit soubor